Další Japonec z Turecka

Některé značky spotřební elektroniky (a ovšem i dalších produktů) prožívají jakýsi „život po životě“. I značkám, které si dokázaly vydobýt jistou známost či zvuk na trhu, se nejednou stane, že původní firma příslušnou výrobu ukončí, někdy i docela zkrachuje. Název firmy, logo, ochranná známka ale svou cenu díky zmíněné známosti má a tak ji lze prodat nebo pronajmout jinému výrobci.
Poměrně aktivním „sběratelem“ podobných značek je turecký výrobce televizorů Vestel. A tak z jeho výrobních linek v Anatólii sjíždějí přijímače Akai, JVC, Toshiba, Finlux, Telefunken i Hitachi, abychom jmenovali alespoň ty nejzvučnější. To jen na vysvětlenou pro ty, kteří si třeba pamatují, že japonská firma Hitachi oficiálně ukončila výrobu televizorů už v roce 2012 …
Představovaný model patří mezi přijímače, které chtějí zaujmout především zajímavou cenou. Charakterizuje jej 55″ (139 cm) LCD obrazovka s 4K Ultra HD rozlišením s bočním LED podsvícením, příjem pozemního, satelitního i kabelového signálu, možnost připojení k domácí síti a základní nabídka internetových a multimediálních funkcí. To vše za méně než 16 000 Kč.
Určitě neurazí ani vzhled přijímače vycházející ze současných trendů – obrazovka je při pohledu zpředu obroubena jen tenkým černým rámečkem (dole rozšířeným o prostor pro logo značky), který je na horní hraně doplněn stříbrným páskem – vše v plastu. Součástí výbavy je i obvyklý stolní stojan zahnutý do tvaru šavle (chcete-li turecké). S tímto stojanem se ale při montáži docela vyřádíte, protože ho musíte sestavit ze tří samostatných dílů, které se postupně k sobě přišroubovávají poměrně početnou baterií šroubů a ne vždy je snadné se do správného otvoru strefit. Řešení mi ze všeho nejvíc připomínalo chvíle trávené v dětství se stavebnicí Merkur, jenže tentokrát mě to tolik nebavilo. Televizorů mi prochází rukama poměrně dost, nicméně s tak uživatelsky nevstřícným řešením jsem se ještě nesetkal.

Na úvod nic nečekaného
Úvodní instalace při prvním zapojení televizoru nijak nepřekvapí. Začíná volbou jazyka (nechybí čeština ani slovenština, byť přejmenovaná na „slovenščinu“) a země, následuje výběr sítě (pozemní, kabelová, satelitní, pozemní analog), režimu (tím je míněno, zda bude přijímač hrát v domácnosti, nebo bude vystaven v obchodě) a nastavení sítě s tradičními alternativami kabelového či bezdrátového připojení k domácí počítačové síti. Pak už Hitachi spustí vyhledání stanic podle předchozího zadání. Pochvalu jistě zaslouží možnost vzniklý seznam stanic libovolně upravit – zvolený kanál můžeme přesunout, přejmenovat, zamknout pro zobrazování či přidat nebo odebrat do/ze seznamu oblíbených (mohou být až čtyři). Všechny tyto úpravy lze samozřejmě provádět i později, v menu mají dokonce samostatnou kapitolu (Seznam kanálů). Jak je z předchozích řádků asi zřejmé, úvodní instalace zahrnuje jen hlavní zásadní volby, což valná část uživatelů uvítá, protože většinu podrobnějších nastavení ráda přenechá výrobci. Pro ty ostatní, kteří naopak chtějí sami upravit reprodukční – i jiné – parametry televizoru, je tu klasické menu. To je rozděleno do šesti kapitol, i když poslední už vlastně do tematiky menu ani nepatří – jen otevírá multimediální přehrávač. Pro obvyklé úpravy parametrů tak slouží pět oddílů: Obraz, Zvuk, Nastavení, Instalace a už zmíněný Seznam kanálů. Členění i obsah jednotlivých kapitol je zcela logické, vesměs tedy není problém najít položku, kterou chceme upravit. V případě zvuku stojí za zmínku možnost využít pětipásmový ekvalizér. V nastavení najdeme kromě časovačů pro vypnutí televizoru (kupodivu hned ve dvojím provedení), připojení k síti či úpravy pro diváky se sluchovými či zrakovými problémy mj. i položku HbbTV; ponechám-li stranou, že je zastrčená až do druhé úrovně voleb (podkapitola „Více“), pak mě překvapuje, že výchozí nastavení je „Vypnuto“. Připadá mi to stejně logické, jako kdyby v základním nastavení byl vypnutý zvuk a uživatel musel nejprve v menu potvrdit, že ho chce reprodukovat (samozřejmě jsou i šílenější řešení, kdy pro HbbTV musíte podstoupit registraci u výrobce, nalezení a stažení speciální aplikace a její následné spuštění…). Přitom HbbTV se stává stále více užívanou alternativou ke sledování vysílaných pořadů a po mém soudu je mnohem důležitějším plodem připojení televizoru k internetu než některými výrobci tolik vyznávané aplikace.
Důležitou kapitolou menu je samozřejmě Instalace. Zde kdykoliv spustíme automatické i ruční vyhledání dostupných stanic pro vybraný typ příjmu (skutečnost, že v trojici základních tunerů pro pozemní, kabelový a satelitní příjem nechybí podpora nového pozemního standardu DVB-T2, už snad ani není třeba zdůrazňovat, stalo se to samozřejmostí), nechybí ani možnost síťového prohledání signálu, kterou využijeme asi především u satelitního příjmu. A o volbách Seznamu kanálů jsem se už zmínil výše.

S trojicí HDMI a dvěma USB
Poměrně standardní je u tohoto přijímače také výbava přípojnými místy – tedy co do jejich typů a počtu; pro případnou montáž na zeď málo šikovné situování konektorů (antény – pozemní/kabelová a satelitní, tři HDMI, digitální zvukový S/PDIF v optickém provedení, LAN, VGA pro analogový signál z počítače) na zádi kolmo k obrazovce už naštěstí tak časté není. Zde se s ním ovšem v takovém případě musíme popasovat a při volbě vhodného držáku (VESA) je s tím třeba počítat. Naopak praktičtější směrování vodorovné s obrazovkou mají slot pro dekodéry Common Interface, dvojice portů USB a minijacky pro sluchátka a AV vstup umístěné v prohlubni při boku zádě. Pod touto sekcí konektorů je ještě multifunkční kolečko s páčkou, kterým lze alternativně ovládat hlavní funkce televizoru (zapnutí/vypnutí pohotovostního režimu, hlasitost, vzestupná a sestupná volba kanálů).

Štíhlá, klasická „dálka“
Hlavním nástrojem pro komunikaci s televizorem je samozřejmě dálkový ovladač. Ten je tentokrát poměrně velký, ale štíhlý a na obou koncích zkosený, takže nepůsobí příliš masivně. Napájejí ho dvě mikrotužkové baterie (AAA), k dispozici je i šroubek, kterým lze kryt baterií upevnit. K čemu je to dobré mi poněkud uniká… Dálkový ovladač má vcelku obvyklá i očekávatelně rozložená tlačítka: číselná nahoře, čtyřsměrná – tentokrát do kosočtverce situovaná – sekce uprostřed, pod ní sada tlačítek pro různé funkce a čtveřice barevných, dříve hlavně teletextových, zcela dole pak ovládání přehrávacích funkcí, určené především pro multimediální přehrávač. Mimochodem, tlačítka pro některé funkce mají na tomto ovladači poněkud nesrozumitelné označení piktogramy – symbol filmařské klapky je ještě vcelku pochopitelný (tlačítko otevírá multimediální přehrávač), zato pěticípá hvězda s diskem či stejný symbol s lupou stěží napoví, že jde o spuštění YouTube a o volič typu sítě kanálů (anténa, kabel, satelit, analog). Nápisy EPG a TXT na další dvojici by už byly vcelku jasné, jenže jsou zase tak titěrné, že je stěží přečtete bez lupy. Zřetelné je naopak tlačítko pro funkce Smart TV, na jinak klasicky černém ovladači s bílými popisky je červené; ale ještě nápadnější je tlačítko pro spuštění Netflixu – je největší, bíločervené a ještě zcela nahoře. Vstřícnost výrobců k této americké společnosti mě nepřestává udivovat a skutečně by mě zajímalo, jaké procento majitelů přijímače ho skutečně bude používat.
Aplikace „povinné“ i „dobrovolné“ Když už jsem nakousl obsah internetových funkcí, či chcete-li funkcí Smart TV, podívejme se na ně blíže. Především trochu překvapí, že tato nabídka, vyvolatelná zmíněným červeným tlačítkem ovladače, unikla překladu. Na obrazovce se tak vedle loga SmartTVUE, které neukrývá nic, objeví tři obdélníky označené jako Recent, Featured a My Apps. První nabízí „nedávno“ použité aplikace, a ty lze z tohoto seznamu také odstranit. Kliknutí na druhý obdélník (Featured) otevře nabídku předinstalovaných aplikací, skoro by se dalo říci „povinných“, protože žádnou z nich nemůže uživatel odstranit; je zde opět Netflix, VEWD App Store, internetový prohlížeč, YouTube (i to má přímé tlačítko na dálkovém ovladači) a Facebook. Nad tím, že „povinně“ musí mít na obrazovce příslušné aplikace i uživatel, který je nikdy nepoužije (což třeba u Netflixu či Facebooku není nic vzácného), můžeme jen vrtět hlavou, ale nic s tím nenaděláme. Poslední položka My Apps otevírá databázi dalších aplikací, které lze do nabídky přidat. K dispozici jsou tedy dvě samostatné sady doplňkových aplikací, v mnoha případech se shodným obsahem, které se ale chovají trochu jinak: aplikace, kterou si vybereme v nabídce VEWD (mimochodem příjemně překvapí, že je v češtině) se pouze zařadí do položky Oblíbené, která je pak součástí menu VEWD; nemusíme ji tedy už vyhledávat, není ale v nabídce hlavní obrazovky. Naproti tomu aplikace vybraná v Marketu My Apps se do nabídky na hlavní obrazovce přidá. Dodám snad jen, že zastoupení českých aplikací je spíše symbolické – najdeme zde pouze copak.cz (v obou databázích), naopak asi nepřekvapí početnější zastoupení aplikací v turečtině…

Multimédia
Pro reprodukci multimediálních souborů – videí, obrázků či hudby – jsme odkázáni na Přehrávač médií, který je součástí softwaru televizoru; žádnou alternativní aplikaci pro tento účel v nabídce zmíněných databází nenajdeme (to zatím, bohužel, umožňují pouze přijímače s operačním systémem Android). Jak je dnes obvyklé, teoreticky máme možnost přehrávat soubory jak z úložišť na počítačové síti (tedy třeba z harddisku počítače či serveru NAS), tak z harddisku či flashové paměti připojených k portu USB na televizoru. V praxi ale rychle zjistíme, že to bůhvíjaká sláva není. V případě videí televizor na síti „nevidí“ soubory MKV, DivX/Xvid přehrává bez externích titulků a neumí zobrazit ani videa natočená kamerami, fotoaparáty či mobily v rozlišení 4K Ultra HD; nepřehraje ani WMV2. Z hudebních formátů si poslechneme jen empétrojky, FLAC je mimo hru, ale to bych televizoru až tak za zlé neměl, pro tento účel se stejně příliš nehodí. V případě obrázků je k dispozici obvyklá prezentace, nenašel jsem ale možnost volit rychlost výměny snímků; lze je ale otáčet, zvětšovat či zadat opakování souboru i náhodný výběr snímků.
Podobně jako u jiných značek – zejména v segmentu levnějších přijímačů – je situace o poznání lepší při přehrávání z paměťového nosiče připojeného přímo k televizoru přes USB. Zde už přehrajeme jak MKV, tak DivX/ Xvid včetně titulků (se správnou českou diakritikou), přehrávač touto cestou zvládá i videa v rozlišení 4K Ultra HD, včetně kamerového formátu Sony XAVC S. V této souvislosti je pak nemilým překvapením, že systém i v tomto případě ignoruje asi nejrozšířenější kamerový HD formát AVCHD. Nepřehratelná zůstávají také videa WMV2. Při reprodukci hudby a fotografií se už systém chová prakticky stejně jako na síti (nepřehrává tedy FLAC). A jak je dnes už také prakticky standardem, přijímaný signál můžeme na externí nosič také nahrávat; nahrávka, byť ve formátu Transport Stream (ts) je ale zakódována, aby ji nebylo možné přehrát na jiném zařízení, o přenosu do počítače ani nemluvě. Ale i to je, bohužel, běžné. K obvyklému funkčnímu standardu patří i zobrazení displeje mobilu na televizní obrazovce (Miracast), neochudí nás o něj ani tento model Hitachi.

Reprodukce příjemně překvapí
Pro hodnocení televizoru jsou samozřejmě nejpodstatnější jeho reprodukční vlastnosti. V tomto směru je s ohledem na cenu přístroje jeho výkon sympatickým překvapením. Především kvalita obrazu je na dobré úrovni. U této velikosti je samozřejmě základem obraz v HD, programy z HDTV vysílání přijímač reprodukuje se solidní ostrostí a podáním detailů. Obraz stanic ve standardním rozlišení lze označit za přijatelný. Vcelku dobře si televizor poradil i s testovacími videi prověřujícími jeho schopnosti zobrazovat pohyblivé objekty. V klasickém testu s kyvadly nedocházelo k jinak častému rozpadu pohyblivé části a tvorba artefaktů nastávala jen někdy při nejvyšší rychlosti zákmitu. Pohyb rychlejších objektů, třeba s písmem, už ovšem vede ke zřetelné neostrosti, písmena se zobrazí několikrát vedle sebe, někdy se za objekty vytváří pohybová stopa. Na hranách se ale prakticky netvoří falešné kontury. S ohledem na použitou technologii panelu je rovnoměrnost jasu velmi dobrá (trochu tmavší kraje na pravém i levém okraji plochy celkový obraz zásadně neovlivní) a nadstandardní – v rámci LCD/ LED – je i podání černé barvy. Ještě cennější je, že pokud máme v obraze kontrastní objekty (třeba bílý obdélník v černé ploše), téměř nedochází k tvorbě přezářeného hala (aury) v místě styku obou ploch. V tomto směru byla reprodukce podobných předloh výrazně lepší než u souběžně testovaného LCD televizoru s trojnásobně vyšší cenou!
Přijímač obstojí i pro přehrávání disků Blu- -ray, a to – opět dost překvapivě – včetně nejnovější verze 4K Ultra HD Blu-ray. Deklarovaná podpora alespoň základního standardu vysokého dynamického rozsahu HDR 10 je v této cenové kategorii nadstandardní. Věc má ale jistý háček: v menu televizoru musíte pro přehrávání videa s parametry HDR změnit výchozí nastavení HDMI vstupů nazvané „Řádný“ na „Rozšířené“ (kapitola menu Nastavení, oddíl Zdroje). Pokud to neuděláte, BD přehrávač dostane od televizoru po HDMI kabelu informaci o nekompatibilitě s HDR a signál konvertuje na SDR, tedy standardní dynamický rozsah. Myslím, že toto řešení není ideální (včetně nic neříkajících názvů nastavení HDMI vstupů) a mnozí uživatelé možná díky tomu přehrávání HDR ani nevyužijí, což by byla jistě škoda.
Zvuková stránka reprodukce za obrazem poněkud pokulhává, lze ji označit za maximálně průměrnou. Reproduktory jsou opět umístěny na rozšířené spodní hraně a zvuk směrují směrem pod televizor. To je dnes u štíhlých plochých televizorů nejrozšířenější řešení, rozhodně ale není ideální. Především hlasové pásmo mi přišlo poněkud „zahuhlané“, trochu to lze vylepšit v nastavení. Lepší ale asi bude sáhnout po nějakém modelu přídavné reproduktorové lišty, s ohledem na cenu televizoru na ni třeba nějaké finance zbudou.
Další „Japonec“ s tureckým rodným listem (nedávno jsme představovali podobný model se značkou JVC) je určitě podařeným produktem a napovídá, že v současné globalizovaně propojené ekonomice asi už není „urozený“ původ to nejdůležitější.

HITACHI 55HL15W69: 15 990 Kč
Rivalové: LG 55UJ6307 (14 990 Kč); Philips 55PUS6262 (16 990 Kč)