Střední třída à la Sony

V současné době jsme na trhu televizorů svědky zajímavé konfrontace celé řady technologií. Pozici kvalitativní špičky už nějaký ten pátek obsazují přijímače s obrazovkami OLED, stále jim ale zdatně konkuruje i vývojově starší technologie LCD především s novějšími inovacemi, jako je použití vrstev s tzv. kvantovými body (které zpřesňují barevné podání) či podsvícením miniaturními diodami (ty umožňují přesnější dávkování světla pro jednotlivé partie obrazu a zlepšují tak zejména kontrast). Navíc Samsung loni implementoval kvantové body (QD – Quantum Dot) i do svých obrazovek OLED. V případě LCD modelů, které se neobejdou bez zmíněného podsvícení, se stále setkáme jak s metodou přímého zadního podsvícení (které je výhodnější právě pro lokální úpravu intenzity světla v ploše obrazu), tak s tzv. bočním (chcete-li stranovým, okrajovým) osvětlením, které je zase energeticky úspornější a méně náročné na prostor – obrazovky tak mohou být tenčí. Výrobci využívají různé technologie především s ohledem na koncovou cenu tak, aby obsáhli širokou škálu potenciálních kupujících.
Testovaný model je výbavou a provedením klasickým představitelem střední třídy, cenově je situován trochu výše, což je u této značky vcelku obvyklé. Řada X85 je osazená LCD obrazovkami se 4K rozlišením s přímým zadním podsvícením, které disponuje lokálním řízením intenzity, aplikovány jsou ovšem klasické LED, nikoliv pokročilejší Mini LED. Ke zpřesnění barevného podání využívá přijímač technologii Triluminos Pro, což je firemní verze aplikace tzv. kvantových bodů (QD – Quantum Dot). Základní podsvícení vytvářejí modré LED, vrstva kvantových bodů dvou velikostí pak generuje další dvě nezbytné barvy RGB systému, tedy zelenou a červenou. Jak je v této třídě vcelku standardem, obraz je primárně zpracovávaný v 8bitové hloubce a chybějící polotóny jsou generovány funkcí FRC (Frame Rate Control), tedy rychlým přebliknutím sousedních odstínů, což lidské oko vyhodnotí jako požadovanou barvu. Tím se škála barevných tónů přiblíží 10bitovému rozsahu, který je především nutný pro kompatibilitu s formáty vysokého dynamického rozsahu. Z nich je televizor kompatibilní s HDR10, HLG a Dolby Vision. A stejně jako u naprosté většiny jiných modelů podporujících Dolby Vision ani zde nechybí také zvukový ekvivalent – Dolby Atmos, byť samozřejmě s jen základní reproduktorovou výbavou jsou možnosti jeho využití čistě virtuální. „Srdcem“ KD-55X85L odpovědným za kompletní zpracování příchozího signálu je už tradičně firemní čtyřjádrový procesor 4K HDR Processor X1, stejně jako u ostatních značek pravidelně inovovaný, nicméně Sony konkrétní generaci neuvádí. Tato jednotka kromě úprav základních složek obrazu také automaticky převádí obsah s nižším rozlišením na „svůj“ rastr 4K, čili 3840 × 2160 bodů. Zvuk je reprodukovaný také pro tuto kategorii vcelku standardně, tedy stereofonním párem malých reproduktorů umístěných na spodní straně obrazovky a vyzařujících zvukové vlny dolů, pod televizor. Výkon audiosystému je 2× 10 W.

Nohy s variabilní montáží
Výchozí design přijímače nijak nevybočuje ze zavedené praxe, obrazovka je tedy lemována tenkým černým rámečkem z plastu, který je ale na své širší straně (kryjící hranu panelu z boku) jemně broušený, což zdařile imituje kov. Při čelním pohledu není rám silnější než dva milimetry, pouze dole je rozšířený na cca 15 mm (i proto, že zde jsou umístěny stavové diody či čidlo přijímající signál z ovladače a podobně). Zadní strana má vcelku elegantní kostičkovaný rastr, prostor pro konektory při levé straně (z hlediska diváka) je sympaticky umístěný v jediné svislé řadě (z níž je oddělen pouze slot pro dekódovací moduly placených služeb Common Interface situovaný o něco výše, což zlepšuje jeho dostupnost), všechny konektory a tím pádem i kabeláž jsou rovnoběžné s obrazovkou, skryté, ale rovněž dobře přístupné. Svéráznější řešení pak nabízí stolní stojan, přesněji řečeno pár noh ve tvaru obráceného „T“, které tuto funkci plní. Za velmi šikovné považuji to, že vlastně nevyžadují žádnou montáž (u některých stolních stojanů bývá docela složitá), dokonce se ani nearetují žádnými šrouby. Prostě se zasunou do otvorů ve spodní stěně, kde lehce zaklapnou, mírnou silou je pak lze zase vyjmout. Navíc otvory pro připojení noh jsou čtyři, podstavce tak lze umístit nejen při okrajích obrazovky, ale i blíže středu, pro případ, že televizor bude stát na nějakém stolku, jehož šířka neobsáhne celý rozměr obrazovky. Praktické řešení. Tentokrát nemají nohy nastavitelnou výšku, spodní hrana panelu je jimi umístěna cca osm centimetrů nad podložkou, na níž televizor stojí. Což by mělo poskytnout dostačující místo i pro většinu soundbarů.
Když už jsem zmínil umístění konektorů, podívejme se i na jejich konkrétní zastoupení: vstup HDMI je rozdělený na dvě dvojice ve verzích 2.1 a 2.0, přičemž první dokáže z externího zařízení zobrazit i video 4K s až 120Hz snímkovou frekvencí. Samozřejmě jde o výbavu šitou na míru moderním herním zařízením (Sony logicky preferuje svou Play- Station 5), pro něž nabízí proměnnou obnovovací frekvenci v rozsahu 40 až 120 Hz (čili snímků za sekundu), která se při detekci konzole nastaví automaticky, stejně jako další herní režimy včetně nejkratší odezvy panelu (s vypnutím „vylepšovacích“ režimů, jež by chod systému zpomalovaly). Rozhraní USB nabízí dvě přípojky (v klasickém provedení typu A), chybět samozřejmě nemohou LAN pro kabel domácí sítě (k dispozici pro připojení je ovšem i wifi), optický zvukový výstup a přípojky pro pozemní/kabelový a satelitní příjem televizního vysílání. Tak trochu navíc je zde ještě analogový AV vstup ovšem v nepříliš praktickém minijackovém provedení, které by v každém případě vyžadovalo příslušnou redukci.

S dvojicí ovladačů
Ve výbavě televizoru najdeme dva dálkové ovladače; to není až tak vzácné, dříve to ale bylo obvyklé spíše u vyšších modelových řad. Stejně jako ve všech ostatních případech i zde je hlavní „dělicí čára“ ve výbavě bluetoothovým připojením a hlasovými funkcemi, které najdeme u štíhlejšího modelu s menším počtem tlačítek (což se od koncepce mnohých konkurentů liší, častěji bývá jednodušeji vybavován ovladač bez BT, koncipovaný pro rutinní každodenní obsluhu). Ovladač s hlasovými funkcemi (který se na počátku vstupní instalace televizoru s přijímačem spáruje) má patnáct funkčních ovladačů a šest podlouhlých tlačítek pro přímý přístup ke streamovacím službám: Bravia Core, Netflix, Disney+, Prime Video, YouTube a Crunchyroll – přiznám se, pro mě dosud zcela neznámý pojem (na internetu jsem si tedy zjistil, že jde o streaming převážně japonské animované tvorby…). Ostatní tlačítka slouží hlavním funkcím – vypnutí/zapnutí, přepnutí na příjem televizního vysílání, volbu vstupů, vyvolání domácí obrazovky (symbol domečku), úpravu hlasitosti a vzestupnou/ sestupnou volbu kanálů (obvyklé kolébkové ovladače), už zmíněné hlasové služby (v našem případě využitelné pro hlasové vyhledávání, které v češtině dobře funguje), vypnutí zvuku, spuštění/stopnutí přehrávání (z externích zdrojů, ale třeba i streamovaného videa), vyvolání programového průvodce (s klasickou až týdenní kapacitou, miniaturou sledovaného pořadu a současným zobrazením programové nabídky devíti stanic formou vodorovných řádek). Trochu „hokej“ je ale po mém soudu ve volbách různých nastavení, která jsou rozdělena pod tři tlačítka: nejvýše je zde tzv. rychlé nastavení (symbol maticového klíče) s položkami Nastavení (celkové menu, které má i své vlastní tlačítko), Nastavení obrazu, Režim obrazu, Automatický režim obrazu, Jas, Spořič energie, Senzor osvětlení, Širokoúhlý režim, Nastavení zvuku, Výstup zvuku, Ovládání domácího kina, Síť, Bluetooth, Usnadnění, Talk Back (hlasový popis), Zvětšení textu, Čtečka obrazovky, Eco Dashboard (jediná položka, na kterou se při překladu zapomnělo…?), Rodičovská kontrola, Vypnutý obraz, Časovač vypnutí, Časovat zapnutí, Budík, Chování po zapnutí, Oznámení služby Bravia a volba Změnit, umožňující jednotlivé funkce povypínat, změnit lze i jejich pořadí. O kousek níže je na ovladači tlačítko Menu, které ale nepřináší obvyklé volby nastavení, ale opět jednotlivě vybrané funkce: volbu zvukové stopy, titulků, číselnou řadu (faktem je, že tento ovladač číselná tlačítka nemá), přepnutí na předchozí kanál či vstup (myslím, že pohotovější by bylo svěřit tuto funkci tlačítku Zpět na ovladači), informace o sledovaném pořadu, barevná tlačítka (potřebná pro HbbTV či teletext, která rovněž na ovladači nejsou), ovládací prvky médií, Oblíbené (možnost vytvořit si seznam favorizovaných stanic), Změnit polohu nabídky (pruh může být u horního nebo spodního okraje obrazovky) a opět nechybí volba Změnit se stejnými funkcemi jako u shora popsané Rychlé nabídky. Konečně je zde do třetice ještě tlačítko s ozubeným kolečkem, které otevírá okno s nabídkami Spořič obrazovky, Vstupy, Obraz, Wifi, Přístupnost (název je poněkud nelogický, protože funkce jen otevře kapitolu Usnadnění z „velkého“ menu – pro stejnou věc tedy máme dva názvy…), Oznámení služby Bravia; nahoře je kromě data a času a vstupu do nastavení účtu Google opět i symbol ozubeného kolečka otevírající celé menu Nastavení. To má pak kapitoly Kanály a externí vstupy, Zobrazení a zvuk, Síť a internet, Účty a přihlašování, Ochrana soukromí, Aplikace, Systém, Dálkové ovládání a příslušenství a Nápověda a zpětná vazba. Myslím, že i z tohoto letmého výčtu je zřejmé, že televizor sice nabízí velkou škálu úprav a nastavení, ty jsou ale někdy ne zcela logicky smíchány s různými funkcemi a rozdělení pod tři tlačítka určitě přehlednosti nepomáhá. Celý systém tak působí dojmem spíše nahodilého, nepříliš promyšleného uspořádání a zejména zpočátku bude mít uživatel s hledáním některých funkcí či nastavení dost práce (sám jsem například dlouho nemohl najít alternativní zobrazení červeného tlačítka pro HbbTV – že bude pod volbou Menu, mě nenapadlo a tak jsem sáhl po druhém ovladači…). Ten také není nijak velký, takže je svými čtyřiačtyřiceti (!) tlačítky doslova napěchován. Dominují mu sekce číselných tlačítek (nahoře) a čtyřsměrný ovladač pohybu kurzoru, tentokrát nikoliv kruhový, ale tvořený čtveřicí samostatných „šipek“ (nahoru, dolů, doprava, doleva, s potvrzovacím knoflíkem uprostřed) uspořádaných do kosočtverce, který do čtvercového tvaru doplňují další čtyři tlačítka (volba vstupů, Rychlá nastavení, Zpět a Menu). Nepřehlédnutelná je i čtveřice barevných tlačítek (teletext, HbbTV), domácí stránka je tentokrát zvýrazněna modře, naopak klasicky jsou řešeny úpravy hlasitosti a volby kanálů, spodní část ovladače patří trochu širší nabídce tlačítek pro přehrávání video- a audiosouborů. Samostatné tlačítko má funkce střídání dvou naposledy sledovaných televizních kanálů – opět si myslím, že by ji zvládlo tlačítko Zpět, které je v tomto případě bez funkce. Takže prakticky jediné, co na tomto dálkovém ovladači není (samozřejmě kromě už zmíněných BT hlasových funkcí s mikrofonem), jsou přímá tlačítka streamovacích služeb.

Google to ví lépe
Už několik let Sony pro své televizory využívá jako operační systém Android TV, respektive nyní v podobě Google TV. Rozdíl mezi oběma variantami lze stručně charakterizovat menší škálou možností individuálních úprav v současném provedení domácí stránky, která je jakousi vstupní branou k vyšší úrovni používání televizoru – především jeho síťových a internetových funkcí. Což je po mém soudu škoda.
Už při vstupní instalaci jsme dotázáni, zda chceme instalovat „běžnou“ televizi nebo Google TV. Mimochodem, Google TV můžeme instalovat i pomocí mobilního zařízení (telefonu, tabletu), běžnou TV klasicky, dálkovým ovladačem. Rozdíl v obou instalacích je na první pohled relativně malý. V obou případech se na domácí stránce nainstaluje pruh s dvanácti aplikacemi. V režimu běžné TV ale nemůžeme přidávat další aplikace z databáze Googlu (nejsme připojeni k jeho účtu). V předinstalované nabídce jsou ze streamovacích služeb zastoupeny jen Netflix, Prime Video a YouTube (ostatní položky jsou spíše funkční – třeba seznam nahrávek na externím HDD, webový prohlížeč, Media Player, Časovače a hodiny apod.), jisté čertovo kopýtko je však v tom, že třeba YouTube bez přihlášení k účtu neposkytuje individualizované sledování (odběry, knihovna) a bude zobrazovat spoustu nesmyslů. Ale pokud se přihlásíte ke svému účtu na YouTube, automaticky se vám televizor „přepne“ do režimu Google TV…
Pak už je ovšem všechno trochu jinak. Začíná to opět u aplikací, těch je stále na stránce dvanáct, předinstalovaná nabídka má 22 položek (tedy deset „navíc“, jde především o nejznámější streamovací služby – přibyl např. Disney+, HBO Max, Apple TV apod.), další aplikace pak lze přidat ručně z rozsáhlé databáze. Ta mj. obsahuje i většinu tuzemských internetových televizí a další obsah v češtině i slovenštině, nechybějí v ní také multimediální přehrávače (KODI, VLC, Plex apod.), hry atd. Šíře nabídky je opravdu velká. Při tom ale musíme zachovat pravidlo, že na domácí stránce je vždy dvanáct aplikací – všechny pozice zkrátka musí být obsazeny. Pokud některou aplikaci přesuneme do skryté databáze, ihned na její místo skočí první položka v jejím pořadí. Nechápu proč, u původního Androidu tomu tak nebylo, pokud bych chtěl třeba jen dvě aplikace, byly by tam dvě… Docela zajímavé je, že některé aplikace, včetně těch předinstalovaných, můžeme ze systému i odinstalovat – zůstanou pak samozřejmě dostupné ve „velké“ databázi, musíme za tímto účelem ale do menu Nastavení, kapitola Aplikace. Nicméně řečeno s klasikem, „Všechna zvířata si jsou rovna, některá jsou si ale rovnější…“, takže zatímco aplikace Disney+, HBO Max, Crunchyroll či YouTube Kids odinstalovat mohu, u Apple TV, Netflixu, Prime Videa, YouTube a YouTube Music to možné není. Nemám proto jiné vysvětlení, než že někdo zaplatil více, někdo méně. Což mě, jako uživatele, ale nezajímá, rád bych měl stejnou možnost (tedy odinstalaci) pro všechny položky. Zvláštní v tomto směru je, že zřejmě nejde jen o politiku Google, protože např. u aktuálních televizorů Philips, které mají stejný operační systém, má tuto nedotknutelnou pozici jen Prime Video…
Výrazně se ovšem v rámci Google TV změní spodní část domácí obrazovky. Pokud na některé ze streamovacích služeb sledovaný pořad nezhlédneme do konce, objeví se v pruhu hned pod aplikacemi nazvaném Pokračovat ve sledování. Zobrazeny jsou zde tři poslední „rozkoukané“ položky. To je na první pohled docela praktické, jistý problém je ale tom, že touto formou se zde připomínají i videa, u kterých jsme třeba po chvíli usoudili, že nás nezajímají a nechceme se k nim vracet. Pokud na některé položce přidržíme kurzor, objeví se sice nabídka Otevřít a Skrýt, jenže ve druhém případě to „skrytí“ trvá asi sekundu a položka se zase vrátí… Navíc některé pořady s nedokončeným sledováním se v této nabídce vůbec neobjevily, takže se zdá, že dobrý nápad zůstal nedotažený. Další obsah domácí stránky pak nabízí – opět formou obrázkových miniatur – upoutávky na pořady streamovacích portálů. Bohužel zcela bez ohledu na přání a volby uživatele, třeba na to, které z těchto služeb případně skutečně používá. To považuji za zásadní nedostatek. Navíc, nejen že si nemůžeme vybrat konkrétního poskytovatele obsahu, měnit nelze ani pořadí těchto nabídek! Nejvýše si tedy opět stojí Prime Video, pod ním najdeme Apple TV, dále Crunchyroll, Filmy Google Play, YouTube a HBO Max. Poslední řádka pak patří naposledy sledovaným stanicím televizního vysílání. Celkově tedy ze současné podoby Google TV nemám příliš dobrý dojem. Na jednu stranu je bezesporu výhodou velké množství doinstalovatelných aplikací, včetně tuzemských internetových televizí, mediálních přehrávačů (včetně oblíbeného KODI, které konkurenční systémy nenabízejí), her a atd., na druhou ale podoba vstupního portálu systému – domácí stránky – dokazuje, že Google podle všeho zajímají jen jeho komerční zájmy a názory či potřeby uživatele mu jsou víceméně lhostejné… Ještě že v menu si mohu zvolit, že domácí stránka se nebude zobrazovat po každém zapnutí (což je po instalaci výchozí nastavení). Volba je ale opět docela nelogicky ukrytá: Systém – Výkon a energie – Chování po zapnutí (s volbami Naposledy použitý vstup a Plocha Google TV).

Pro hráče
Hráči počítačových her jsou už nějaký čas v hledáčku výrobců televizorů, a tak nepřekvapí, že i KD-55X85L nabízí celou řadu funkcí pro hraní, jak jsem zmínil už v úvodu. Pro připojení herní konzole (či počítače) jsou určeny především dva zmíněné porty HDMI 2.1. Televizor se v takovém případě automaticky přepne na herní režim, který disponuje schopností reprodukovat hru s variabilní obnovovací frekvencí (VRR 40 až 120 snímků za sekundu), aktivuje se rovněž funkce nízkého času odezvy (ALLM). V herním rozhraní pak lze na jednom místě snadno nastavit volitelné parametry a funkce. Pokud má hra obraz využívající vysoký dynamický rozsah (HDR), televizor v rámci režimu automatického mapování tónů HDR průběžně optimalizuje nastavení pro co nejlepší podání jasu i v kritických partiích obrazu tak, aby byly zachovány jemné detaily a reálné barvy. Sony ve spolupráci s PlayStation díky funkci Auto Genre Picture Mode automaticky detekuje, jestli konzole přehrává hry, nebo filmy a podle toho volí buď herní mód, nebo klasický standard režim.
Zároveň je aktivní funkce Auto HDR Tone Mapping, která dokáže eliminovat extrémní jasové změny. Třeba když hráč se svým vozidlem vyjede z tmavého tunelu do plně osvětlené krajiny.
Za zmínku stojí i herní menu, kde lze upravovat celou řadu parametrů – například hodnotu obnovovací frekvence (VRR), úroveň černé, nebo velikost využité úhlopříčky obrazu. To umožňuje, především u větších televizorů, zobrazit vedle sebe dvě okna – na jednom může běžet hra a na druhém třeba videonávod.

Reprodukční vlastnosti
Televizor jsem kromě standardního příjmu televizních programů v HD i SD rozlišení (pozemní anténa, kabel) spojil i s Ultra HD 4K Blu-ray přehrávačem a harddiskem se zkušebními soubory. Především jsem se zaměřil na podání pohybu, zvládnutí jasových rozdílů (tvorba hala okolo jasných objektů na tmavém pozadí je u běžných LED základním nebezpečím) a zpracování obsahu s HDR, hlavně na prokreslení obou krajních poloh – vysokých jasů i tmavých stínů.
Celoplošné přímé zadní podsvícení poskytuje velmi vyrovnané rozložení jasu, při promítnutí jednobarevné šedé plochy jsou výrazněji tmavší pouze nevelké oblasti přímo v rozích obrazovky. Reprodukce pohybu je trochu rozporuplná – některé, i složité situace přijímač zvládá nadstandardně (např. sekvence s pohybem kamery kolem postav ze seriálu Profil zločinu, kdy zde nedochází k jinak časným artefaktům okolo loga stanice), jiné – např. pohyb kyvadla, či vodorovně se pohybující snímek s řadou lahví od vína – chyby vykazují (především při 25snímkové frekvenci se kyvadlo výrazně trhá, na etiketách zase vzniká zřetelná kontura); podobně i další kontrastní objekty generují kontury vytvářené z krátkých tmavých čárek pod sebou. Také za detailem letícího míče se určitá šmouha objeví. Je ovšem třeba zdůraznit, že jde o speciální testovací sekvence, za běžného provozu jsou takto vyhraněné situace poměrně vzácné. Problém vzniku světlé aury okolo bílého objektu v černé ploše (halo efekt) zde není nijak zásadní, jisté zesvětlení okolí bílého objektu zaznamenáme, pokud se ale výslovně na tento jev nezaměříme, není natolik výrazný, aby rušil.
Video s vysokým dynamickým rozsahem (HDR) televizor ve výše zmíněných formátech standardně přehrává, nicméně žádnou informaci o tom (případně o typu formátu) nezobrazuje, což je u většiny konkurenčních značek běžné. Lépe si po mém soudu vede v případě vyšších jasů, tmavé scény sice neztrácejí kresbu, ale celkově nemají tak sytou černou (jako třeba obrazovky OLED) – tyto pasáže jsou trochu došeda (např. 4K Ultra HD BD Blade Runner 2049).
Reprodukci zvuku lze označit za standardní, zázraky asi od dvou dolů směřujících 10wattových reproduktorků očekávat nemůžeme. Dojem (či spíše vjem) ale mohou vylepšit některá volitelná nastavení – například volba pro posílení řečového pásma skutečně slyšitelně zlepšila srozumitelnost dialogů, v dnešní filmové produkci často překrývaných doprovodnou hudbou.
Celkově mi KD-55X85L vychází jako střední třída se vším všady, která při běžném televizním využití, ať už jde o příjem vysílání či streamovací služby (konkrétně jsem zkoušel Netflix), podává solidní výkon. Jistě poslouží také hráčům PC her (což není moje parketa, takže osobní zkušeností neposloužím), dobře zvládá i přehrávání videí z externích zdrojů – ze síťových úložišť či připojeného harddisku. Už výchozí multimediální přehrávač, který je součástí systému, naprostou většinu testovaných formátů zvládl, „neviděl“ pouze externí titulky ke staršímu filmovému ripu v souboru DivX. V rámci operačního systému Google TV to ovšem žádný problém neznamená, doinstalované KODI si i s tím poradilo bez problémů.

SONY KD-55X85L: 28 990 Kč