Miniledky po čínsku

Hisense patří mezi přední čínské výrobce domácí „bílé“ i „černé“ techniky (jinak řečeno domácích spotřebičů a AV přístrojů), kteří už dávno překročili hranice domácího trhu a získali si pozici globální nadnárodní značky. V současnosti Hisense uvádí, že zastoupení má v pětapadesáti zemích světa a zaměstnává více než 80 000 lidí. A když už jsme u čísel, město Čching-tao, kde firma sídlí, má zhruba tolik obyvatel jako Česká republika… Z hlediska televizorů, jimiž se budeme v následujícím textu zabývat, je ovšem důležitější údaj, že Hisense je celosvětově druhou nejprodávanější značkou (po Samsungu).
Výrobce tohoto formátu má samozřejmě poměrně rozsáhlé portfolio modelů s řadou technologických koncepcí v různých cenových úrovních. V nabídce najdeme jak modely s obrazovkami OLED (ty pocházejí z produkce LG Displays), tak různé verze LCD televizorů. V této kategorii věnuje v poslední době Hisense velkou pozornost dvěma inovacím, které možnosti ne právě nejmladší technologie výrazně vylepšují: aplikaci kvantových bodů (QD – Quantum Dot) zpřesňující barevné podání a využití miniaturních diod (Mini LED) v systému podsvícení. O této metodě jsme už mnohokrát psali, připomenu tedy jen, že díky zásadní miniaturizaci diod (cca 30- až 40krát oproti standardním LED) umožňuje výrazně zvýšit jejich počet (řádově až na tisíce) a s ním i množství zón, které lze samostatně ovládat v rámci režimů lokálního řízení intenzity podsvitu. Tím je dosahováno mnohem přesnějšího dávkování jasu v jednotlivých partiích obrazu a také eliminace negativních jevů lokálního stmívání, především tzv. halo efektu, tedy světlé aury okolo jasných objektů na tmavém pozadí.
Právě modely z letošních „miniledkových“ řad U8KQ a U7KQ, využívající i kvantové body, jsme měli k dispozici pro bližší seznámení – v obou případech ve velikosti 65 palců (úhlopříčka 164 cm). Protože oba televizory mají mnoho společného, není problém si je představit současně.

Rozdíly v podsvícení a zvuku
V obou případech je základem televizoru LCD panel s uspořádáním kapalných krystalů VA (Vertical Alignment). Obraz je procesorem primárně zpracováván s 8bitovým rozlišením gradační škály, polotóny doplňující barevné odstíny na počet blížící se 10bitové hloubce pak vznikají technologií FRC (Frame Rate Control), kdy potřebný odstín je vytvořen rychlým přebliknutím dvou sousedních barev. Využívá se tedy nedokonalosti lidského zraku, nicméně ve výsledku systém poskytuje barevné a tonální spektrum vyhovující i zobrazování v režimech vysokého dynamického rozsahu (HDR). Kompatibilita je zaručena pro všechny aktuální formáty HDR, tedy HDR10/10+/10+ Adaptive, Dolby Vision/Dolby Vision IQ a HLG, nechybí certifikace Imax Enhanced usilující o co největší shodu původního filmového záznamu s jeho reprodukcí televizorem (k dispozici je i režim Filmmaker, kdy jsou vypnuty všechny režimy „vylepšující“ obraz). Na přesnosti a kvalitě barev se podílí i filtrační vrstva obsahující zmíněné kvantové body. Oba přijímače tak dokážou reprodukovat 95 % barevného prostoru DCI-P3 definovaného pro digitální zobrazovací technologie. Shodná je obnovovací frekvence obrazových snímků – nativně 100/120hertzová (evropská/americká norma), pro herní využití (s externím zařízením, konzolí nebo PC) pak ve variabilním režimu 48 až 144 Hz – i velmi dobrá odezva panelu 6 ms. Samozřejmě, že stejná je i tunerová výbava pro všechny typy televizního příjmu (DVB-T/T2, DVB-S/S2, DVB-C a analog) a rozdíl nenajdeme ani ve výbavě konektory. V čem se tedy přijímače z řad U8KQ a U7KQ vlastně liší? V uspořádání a výkonu podsvícení. Společná je sice technologie Mini LED, počet vlastních diod a zón, do kterých jsou rozděleny pro potřeby lokálního řízení jasu, se však liší. Větší počet LED pak samozřejmě generuje i vyšší dosažitelný jas. Počet diod výrobce neuvádí, počet zón ale ano: 65palcová obrazovka řady U8KQ jich má 1008, stejně velký panel U7KQ jen 384. Běžný, průměrný jas je sice také u obou modelů stejný (500 nitů), v maximu ale vyšší model (U8KQ) dosahuje úrovně 1500 nitů, nižší „sedmička“ o třetinu méně.
Odlišnosti najdeme i v řešení zvukové reprodukce. Především model 65U8KQ je vybaven pevně zabudovanou zvukovou lištou (de facto jde o úzký soundbar), která zvuk směruje přímo na diváka/posluchače. O celkový výkon 50 wattů se dělí celkem pět jednotek uspořádaných v konfiguraci 2.1.2 – kromě stereofonního páru s dopředným vyzařováním tedy nechybí ani zvukové vlny směrované vzhůru, které obstarává audio jednotka v horní části zadní strany televizoru, níže, prakticky uprostřed, zde pak najdeme hlubokotónovou sekci. Model 65U7KQ disponuje 40wattovým výkonem a také jednodušším uspořádáním 2.1 (bez „atmosového“ kanálu). Stereofonní signál je směrován ze spodní strany přijímače dolů, subwoofer je opět na zadní straně.

Tři zatoulané konektory
Odlišnosti najdeme také v designovém provedení přijímačů. U obou sice vidíme obdobně řešený rám obrazovky z broušeného tmavého eloxovaného hliníku (z publikovaných fotografií je zřejmé, že existuje i verze ve stříbrné barvě), ale kromě spodní hrany obrazovky, která se logicky liší absencí soundbaru nižšího modelu, je zcela jinak řešen stolní podstavec. Zde mi kupodivu přijde mnohem povedenější řešení modelu U7KQ, jehož podstavec tvaru hodně roztaženého písmene „U“ se na dvou místech jednoduše připojí ke spodní hraně přijímače a zajistí šrouby. Výsledek je pohledný i zcela funkční. Montáž podstavce pro U8KQ je naopak dost složitá. Nejen, že tento díl sestává ze dvou kusů (obdélníkové desky z broušeného kovu a plastového mezikusu montovaného k zádi televizoru), které je třeba sešroubovat (a výrobce k tomu nepochopitelně používá tři sady různých šroubů), ale má i slušnou „nadváhu“, která zvyšuje už tak docela velkou hmotnost přijímače a tím i ztěžuje manipulaci s ním.
Umístění konektorů je u obou modelů stejné – a rovnou přiznám, že ho nepovažuji za optimální. Je totiž rozděleno do dvou částí, což by samo o sobě tolik nevadilo, horší je, že menší oddíl v samostatné prohlubni má konektory – druhý port USB, optický zvukový výstup a rozhraní LAN (RJ45) pro kabel počítačové sítě – umístěny kolmo k rovině obrazovky; připojené kabely tak budou trčet z přijímače a zejména při instalaci televizoru na zeď mohou nastat problémy s odstupem od stěny i s případnou manipulací. Druhá, hlavní část konektorové sekce je v obvyklé prohlubni při levé straně a konektory uspořádané zde do svislé řady jsou naopak rovnoběžné s tělem přijímače, problémy s místem tak nemohou nastat. Trochu nechápu, proč byly zmíněné tři porty odděleny, když hlavní svislá řada konektorů má pod sebou i nad sebou místa habaděj…

Ovladač – klasika
Hisense evidentně s dálkovými ovladači svých televizorů žádné velké „šachy“ neprovádí, vzhled i provedení jednotky doprovázející oba představované modely se prakticky neliší (rozdíl je jen v jedné streamovací službě) od vzhledu, který firemní ovladače mají už pár generací (samozřejmě produktových…). Což má svou logiku, protože ovladač je bezesporu povedený, a to jak z hlediska provedení, tak i výběru a rozmístění tlačítek. Především nepřehlédneme, že tělo ovladače je z hliníku, což spolu se stříbrnou barvou, s níž kontrastuje černá barva tlačítek (ta jsou ovšem z plastu), dodává jednotce až luxusní vzhled. Velikost je z hlediska ergonomie šikovná do ruky. Ovladač zvládá jak klasické povely, tak i hlasové funkce. Dobrý příklad, že opravdu není nutné vybavovat televizory dvěma ovladači. Za zmínku určitě stojí i zřetelné, dobře čitelné označení všech tlačítek i jejich přehledné rozmístění. Zcela nahoře je červené tlačítko zapnutí/vypnutí, v řádce s ním pak (už bíle popsané) voliče Teletextu (Text) a zdroje signálu (Input). Pod nimi je kompletní sada číselných tlačítek, která do tvaru tří jednotek na řádce doplňují knoflíky Guide a Ch.List, tedy aktivace Programového průvodce (má klasické provedení s miniaturou sledovaného pořadu a informací o něm, současně je zobrazeno pět řádek s programy až na týden) a seznamu naladěných stanic. Následuje čtveřice barevných tlačítek užívaných jak pro teletext, tak – dnes asi častěji – pro volby HbbTV (právě proto je určitě lepší tato tlačítka na ovladači zachovat, než je skrývat do nějaké virtuální podoby, vesměs hůře dostupné, jak to činí některé konkurenční značky). Nechybí samozřejmě obvyklý čtyřsměrný ovladač pro pohyb v nabídkách, tentokrát v podobě čtverce postaveného na špičku (při sledování televizního vysílání vyvolává volba „nahoru“ informaci o pořadu a následující programy, šipka „dolů“ otevírá vyhledávání), místa při jeho stranách pak vyplňují tlačítka Menu (neplést s nastavením, možná by bylo příhodnější označení Nabídky; zde jsou totiž dostupné položky Seznam kanálů, Průvodce, Teletext, Jazyk zvuku, Titulky, Seznam nahrávek, PVR – tedy záznam na externí paměťový nosič, Časový posun – i ten samozřejmě vyžaduje připojení harddisku, povolení pro HbbTV, E-manuál, Jen zvuk a Nastavení, delší stisk tlačítka pak slouží ke spárování ovladače s přijímačem), vyvolání virtuálních tlačítek pro záznam a pohyb v multimediálních souborech, Zpět (kromě obvyklé funkce při procházení nabídek také při sledování televizního vysílání přepíná poslední dva sledované kanály) a Exit (ukončení zobrazených informací a nabídek). Úprava hlasitosti (VOL) a vzestupná/sestupná volba kanálů (CH) jsou řešeny obvyklými „kolébkami“, mezi nimi jsou pak tlačítka Domácí stránky („domeček“) vypnutí zvuku a aktivace mikrofonu. V této souvislosti zmíním, že pro hlasové ovládání televizoru opět není čeština k dispozici a tentokrát si systém s češtinou (obsahující diakritiku) neporadí ani při vyhledávání. Škoda… Nicméně pokud svůj dotaz zadáme písemně do vyhledávacího řádku, pak můžeme použít i písmena s háčky a čárkami a systém vyhledávání provede – tedy pouze v obsahu YouTube. Ale zpět k dálkovému ovladači: spodní část patří tlačítkům přímého vstupu do streamovacích služeb. Ty tvoří Disney+, Deezer, Netflix, YouTube, Prime Video a Vidaa TV (to ale v našich končinách není aktivní). Právě zde je jediný rozdíl oproti ovladačům předchozích řad: Deezer nahradil volbu Media a Vidaa TV zaujala místo Rakutenu. Celkově lze ovladač Hisense označit za velmi povedený, asi jediné co na něm postrádám, je tlačítko pro Nastavení, tedy kompletní menu přijímače (tradičně symbolizované ozubeným kolečkem). Tato funkce samozřejmě nechybí, ale je trochu schovaná…

Vidaa = Google TV na druhou?
Hisense patří k nemnoha výrobcům, kteří vyvíjejí pro své televizory vlastní operační systém (podobně jako Samsung, LG, Panasonic). Operační systém Hisense se jmenuje Vidaa (nyní ve verzi U7) a nemohu se ubránit dojmu, že jeho předlohou byl Google TV. Uspořádání domácí stránky je prakticky identické, pouze je zde od všeho víc. Takže tak trochu Google TV na steroidech, či chcete-li Google TV na druhou… Stejně jako u Googlu, i zde je pod prostorem pro různá firemní oznámení pás aplikací, které se automaticky nainstalují při vstupním nastavení přijímače. Zatímco Google TV jich zde zobrazuje 12, Vidaa jich má na téměř nekonečně vyhlížející posuvné řádce 46! Což o to, horší je, že žádnou z nich nelze z úvodní stránky odstranit (to je možné pouze u aplikací, které dodatečně přidáme z Vidaa Appstore), pouze můžeme měnit jejich pořadí. Z hlediska tuzemského uživatele není optimální ani zastoupení aplikací českých internetových televizí či jiného lokalizovaného obsahu. V základní předinstalované nabídce jsou pouze Voyo, Lepší TV, Sledování TV, Antik TV, Seznam, Sweet TV a Modern TV, v databázi Vidaa Appstore jsem z dalších našel jen Telly. V případě významných subjektů, jako je O2TV, HBO Max, T-mobile TV Go, Skylink CZ, iVysílání ČT, Prima+ TV, ale i dalších (Kuki, Poda TV, Nordic TV…) mi tato absence přijde téměř fatální. Mezi aplikacemi postrádám i obvyklý rychlý „odskok“ na televizní vysílání, zde je nutné jít do boční řádky úprav a zvolit „TV“ v položce Vstup (dalšími členy tohoto svislého sloupku je Účet Vidaa, Vyhledávání, Oznámení a Nastavení (kompletní menu přijímače), což nijak pohotové není.
Naopak, čeho je opět až příliš, jsou upozornění a odkazy na pořady vybraných subjektů. V jednotlivých vodorovných řádcích pod sebou tu najdeme položky nazvané „Novinka v Disney+“, „Připravte se na Mistrovství světa žen ve hře FIFA+“ (to snad musela překládat umělá /ne/inteligence…), „Populární filmy z Prime Video“, „Tales of Terror All Month Long“, „Sci-fi na Disney+“, „The Latest from UEFA.tv“, „Kidoodle. TV“, „Čerstvá televize od Prime Video“, „Family Movies from ToonGoogles“ a „Push the Limits with Red Bull TV“. Z toho je zřejmé, že tentokrát si asi největší prostor zaplatily společnosti Disney+ a Prime Video, naopak třeba Netflix zřejmě šetřil, a tak má smůlu… Po mém soudu má ale pech především uživatel, protože výrobce evidentně nezajímá jaké má preference, které služby třeba opravdu používá, či jaké aplikace naopak nikdy neotevře (myslím, že z té 46členné řady to bude většina). A překvapuje i odbytá lokalizace stránky – čtyři položky z deseti zůstaly nepřeloženy… Že by přibyly na poslední chvíli? Osobně tedy domácí stránku systému Vidaa za zdařilou rozhodně nepovažuji.
Naopak vstupní instalace, která je rovněž součástí operačního systému, je neobvykle krátká a tudíž i hbitá – pouze se opět neobejde bez série různých „odsouhlasení“, alespoň shrnutých na jednu stránku. Pro pokračování v instalaci je třeba zakliknout souhlas se Smluvními podmínkami a Zásadami zpracování osobních dat, u dalších položek (účet Vidaa, povolení HbbTV, hlasové služby a tzv. vylepšování produktu – jinak řečeno sběr dat o používání přijímače) se můžeme skutečně rozhodnout. Rychlé je i naladění zvolených tunerů, zadání je totiž hned na začátku instalace a samotné vyhledávání běží na pozadí, takže než se proklikáme dalšími stránkami, je hotovo.
Obsáhlé, ale přehledné Nastavení Několikrát jsem už zmínil menu Nastavení (ozubené kolečko) i fakt, že dálkový ovladač tentokrát jeho tlačítko nemá. Musíme tedy jít přes nabídku Menu (symbol čtverečku se dvěma čárkami uprostřed), kde je Nastavení poslední, tak trochu schovanou položkou (po otevření nabídky není vidět, musíme kurzorem sjet až úplně nakonec), nebo na domácí stránce kliknout na symbol ozubeného kolečka ve svislé řádce při levém okraji obrazovky. Samotné Nastavení je rozděleno do sedmi kapitol (Obrázek, Zvuk, Síť, Kanál, Přístupnost, Systém a Podpora. První položka Obrázek (pokolikáté už kroutím hlavou nad tou zdrobnělinou) nabízí volbu režimu obrazu (Standardní, Filmmaker, Kino den, Kino noc, Dynamický a Sport), za mírně řečeno nadbytečné (a také dost otravné) považuji stále opakované upozornění, že změna nastavení může zvýšit spotřebu (nestačilo by jedno avízo a možnost „Příště nezobrazovat“?). Dalšími volbami jsou pak poměr stran, Inteligentní scéna (systém podle typu obrazu upravuje jeho parametry, změny naštěstí nejsou nijak zásadní), Herní režim (pokud je připojena konzole nebo PC) a Nastavení režimu obrazu, kde můžeme zadat, zda se úpravy týkají všech zdrojů nebo jen aktuálního a upravit hlavní parametry – jas, kontrast, sytost barev, ostrost a položky Adaptivní kontrast, Ultra plynulost pohybu, Čistý pohyb, Redukce šumu, Redukce šumu MPEG a Teplota barev. Další položkou jsou pak Pokročilá nastavení (nastavení barev, úpravy hodnoty gamma, vyvážení bílé a několik dalších nabídek). Nechybí ale ani možnost všechny provedené změny zrušit a zvolit funkci Obnovit aktuální režim (obrazový režim se pak vrátí do nastavení z výroby). Také v kapitole Zvuk zvolíme výchozí režim (Standardní, Divadlo, Hudba, Řeč, Pozdní noc a Sport), volitelná je reprodukce zvuku ve formátu Dolby Atmos, můžeme zvolit režim pro sluchátka (zda mají hrát sama, nebo i s reproduktory televizoru), pro zvolený zvukový režim pak je k dispozici ekvalizér, funkce zesílení basů, zvuk se upraví i pro případ umístění na zdi, režim Automatické ovládání zvuku pak má zabránit změnám hlasitosti při přepínání různých zdrojů. K dispozici je také volba reproduktorů (zabudovaných v přijímači nebo externích) synchronizace s obrazem a nechybí opět možnost vrátit samotný zvuk do továrního nastavení. V kapitole Síť jde samozřejmě především o připojení televizoru k počítačové síti a k internetu ať už kabelem či přes bezdrátové wifi, volitelné jsou i možnosti zapnout televizor po síti či z mobilu, zapnout/vypnout zde můžeme také protokol Bluetooth a provést párování – třeba bezdrátových sluchátek nebo soundbaru. V oddíle Kanál je kromě automatického i ručního vyhledávání televizních stanic k dispozici i úprava seznamu předvoleb (jeho položky lze přesouvat i vymazat), nechybí možnost kopírování seznamu na paměťové médium pro úpravu v počítači (což je při více položkách, zejména při satelitním příjmu, velmi praktické). Přístupnost nabízí mj. vylepšení dialogů, úpravu průhlednosti menu, zvukový popis, mluvené titulky či zvětšení obrazovky (většina voleb v tomto oddíle je určena uživatelům se zrakovými či sluchovými problémy). Poměrně rozsáhlý oddíl Systém zahrnuje nastavení času a časovače, rodičovskou kontrolu s PINem, volbu jazyka a země, aktivaci hlasové služby a výběr jazyka pro ni (jak jsem už uvedl, čeština v nabídce není), pod trochu matoucím názvem Nastavení aplikace jsou ukryta nastavení hybridního vysílání HbbTV, nechybějí funkce pro spojení s mobilním telefonem či tabletem, volby pro společné ovládání externích zařízení připojených přes HDMI, v rámci tzv. pokročilých nastavení lze mj. vybrat spořič obrazovky, pojmenovat televizor i jednotlivé vstupy, zvolit výchozí zobrazení po zapnutí (posledně sledovaný zdroj nebo domácí stránka), nebo též zadat délku uzavírání obrazovky při vypnutí (uzavírají ji dvě vodorovně se pohybující „rolety“). Systém uživatelského nastavení televizoru je celkově docela obsáhlý, ale přesto není problémem se v něm poměrně rychle zorientovat.

Reprodukční vlastnosti
V „souboji“ s nástrahami testovacích videí a vybraných scén z filmů v plném HD i 4K rozlišení si vedly oba modely velmi dobře, asi nepřekvapí, že vyšší (a dražší) model U8KQ má v některých „disciplínách“ navrch. Především, pokud porovnáváme oba přijímače současně, se stejným signálem. Protože oba televizory mají stejnou hardwarovou (procesor, čipset) i softwarovou výbavu, nepřekvapí, že například klady i zápory reprodukce pohybu jsou u obou shodné, sofistikovanější i výkonnější podsvícení „osmičky“ naopak poskytuje výhodu ve vyšším kontrastu, lépe podaných scénách s vysokým dynamickým rozsahem (HDR) s evidentně vyšším jasem, i „šťavnatějších“ barvách. Oba modely mají překvapivě dobré podání černé barvy a také zobrazení bílého objektu na tmavém pozadí dokazuje přednosti systému Mini LED: v případě U8KQ je zesvětlení okolí bílého obdélníku v černém poli zcela zanedbatelné, u modelu U7KQ je o málo zřetelnější, ale stále jde o výborný výkon. A to jsme u zcela extrémní obrazové situace, v běžném provozu se tedy rušivého dojmu z halo efektu ani u nižšího modelu obávat nemusíme.
Zmínil jsem už, že test schopností reprodukovat scény s výraznými pohyblivými objekty měl své plusy i minusy. Rezervy jsou v zobrazení pohybu kontrastních předmětů, zejména tmavých na světlém pozadí – to generuje vznik známých artefaktů, často v podobě kontur z krátkých vodorovných čárek. Také pohybující se kyvadlo při nižší snímkové frekvenci (25 obr./s) se de facto rozpadá, pokud ale rychlost obnovování snímků zdvojnásobíme, je výsledek prakticky v pořádku. Naopak téměř perfektně zvládly oba přijímače záludnou scénu s kamerou kroužící okolo stojících postav ze seriálu Profil zločinu, na rozdíl od mnoha konkurentů se zde artefakty okolo loga stanice prakticky nevyskytly. Podobně podélně běžící text je zobrazen v obou případech zcela plynule, jisté moiré vzniká jen na jemných čárkovaných strukturách, které tuto sekvenci doprovázejí. Je asi docela zajímavé, že aktivace režimu Clear Motion v nastavení výsledek spíše zhoršila… Rozdíl ve prospěch U8KQ zaznamenáme i u reprodukce zvuku. Zabudovaná zvuková lišta, subwoofer na zádi (ten mají oba modely) i vyzařování zvuku vzhůru (Dolby Atmos) nesou své ovoce v podobě barvitého, spektrálně bohatého a v případě mluveného slova dobře srozumitelného výsledku. Zvuk přicházející shora jsem sice ani v případě přehrávání videí se zvukovou stopou Dolby Atmos nezaznamenal, nicméně větší počet reproduktorů i jejich umístění na dalších místech televizoru, než jen na spodní hraně, se jistě na bohatším a širším zvukovém poli podílí. Zvuk modelu 65U7KQ je sice o poznání chudší, přesto ho můžeme v kategorii podobně vybavených přijímačů označit za nadprůměrný, k čemuž jistě přispívá zmíněná hlubokotónová jednotka, která v této cenové kategorii tak častá není.
Celkově jsou oba modely Hisense dobrým příkladem, že inovace v podobě kvantových bodů a miniledkového podsvícení jsou skutečnou transfúzí čerstvé krve do už trochu stárnoucí technologie LCD. Ve spojení s dobrou cenou tak může být dál na trhu konkurenceschopná.