Divadlo Osvobozené ze šelakových placek

Jedním z možných řešení je digitalizace těchto pokladů, a jejich archivace, u zajímavějších titulů pak také reedice komerční cestou pro širokou veřejnost, třeba na CD formátu. Digitalizaci můžeme provést v amatérských podmínkách, či čistě profesionálních. A pak jsou tu lidé, kteří vynikají profesionálními znalosti, mají dostupnou kvalitní a odpovídající techniku a hlavně mají to správné nadšení amatérů, které někdy profíkům chybí. Je dobře, že takoví lidé jsou a my jsme pro vás dva z nich vypátrali a vyzpovídali je. Líbila se nám totiž CD reedice drtivé většiny dostupného (a často i nedostupného) záznamu Osvobozeného divadla. Mají toho „na svědomí“ pochopitelně mnohem více, ale zde náš příběh začíná…

Sešli jsme se tedy s Miroslavem Smolou a Jindřichem Kučerou (R-A-P, s. r. o.), hybnou silou někdejšího legendárního Hi-Fi klubu, respektive Edice Hi-Fi klubu, který počínaje 60. léty proslul zejména hifi osvětou, vydáváním mnoha unikátních vinylových titulů a výrobou prvních československých hifi přístrojů, například zesilovačů Transiwatt. Pamětníkům jistě nebudou tato jména neznámá, pro mladší generaci uvedu asi tolik, že se jedná o čiperné pány v nejlepších letech pracujících důchodců, kterým není lhostejný osud kulturního dědictví našeho národa. A kteří se specializují na restaurování šelakových pokladů.

S&V: První otázka je samozřejmě nasnadě: Jak jste se dostali k reedici nahrávek Osvobozeného divadla?

Jindřich Kučera: Restaurování nahrávek Osvobozeného divadla byla víceméně naše aktivita, ale zároveň jsme se dozvěděli, že Supraphon má zájem o doplnění mezer v reedicích historických nahrávek. Mohli jsme jim tedy nabídnout kompletní, nově přepsanou reedici. Spolupracovali jsme s Mirkem Černým, který je pod vydáním podepsán jako producent. Sehnali jsme i důležité diskografické informace, tedy ediční a matriční čísla, které nám poskytnul Josef Lipš; ten se zabýval diskografií Osvobozeného divadla vlastně až do své smrti.

S&V: Jakým způsobem jste získávali zdroje, tedy původní šelakové desky, ale i další záznamy?

JK: V našem soukromém, či polosoukromém okruhu jsme rozhlásili, že pracujeme na tomto přepisu. Inzerát jsme nepodávali, všechno se vlastně „rozkecalo“. Některé desky jsme dostali, některé nám byly půjčeny. Určité tituly jsme dokonce měli i desetkrát, což nám umožňovalo vybrat nosič v nejlepším stavu (a Mirek Smola opravdu všechny exempláře poctivě poslouchal). Tehdy v roce 1994, kdy jsme začínali, však byly možnosti digitalizace značně omezené, v té době se o vypalování cédéček nic moc nevědělo.

S&V: Nedá mi, abych se nezeptal na něco méně technického, na co rádi vzpomínáte, tedy na nějakou tu „veselou historku z natáčení“.

JK: V Supraphonu si přáli, aby se u příležitosti vydání reedice Osvobozeného divadla uskutečnil klasický křest desek. Domluvili jsme se s dr. Vladimírem Justem, kterého považujeme za předního odborníka na Osvobozené divadlo, že křest uskutečníme podle našich představ. Absolutně jsme však neodhadli rozsah takové akce. Chtěli jsme, aby každou z desek uvedl někdo, kdo má k Osvobozenému divadlu nějaký vztah. Takže křtít přišel Přemysl Růt, Jan Vodňanský, již značně indisponovaný Miroslav Horníček a na svém posledním veřejném vystoupení i Ljuba Hermanová. Původně měl přijít i Zdeněk Svěrák. Křtu se zúčastnili i kolegové z HAMU a celá akce nakonec trvala čtyři hodiny bez přestávky. Na konci sice byli všichni nadšení, ale zároveň nadávali, že nebyla k dispozici ani čurací pauza. Chtěli jsme, aby se ke každé desce vázal při křtu nějaký příběh. A říkat jen to, jakým způsobem jsme přepisovali desky, sháněli počítače, to nám úplně zábavné nepřišlo. Tak jsme přišli s jiným příběhem z digitalizace, a to se záchranou písně Zlatá střední cesta. Jediná dochovaná deska se Zlatou střední cestou je bohužel poškozená již od doby, kdy Václav Holzknecht prováděl původní přepisy Osvobozeného divadla. Tato deska je vlastně jen tzv. shell, tedy ukázková nahrávka připravená Ultraphonem pro Ježka, Voskovce a Wericha ke schválení (který navíc tuto nahrávku neschválil a tudíž nešla ani do výroby), a bohužel je z ní vylomen kus téměř o šířce palce. Václav Holzknecht se s tímto poškozením v minulosti vypořádal tak, že reedice začínala až druhou slokou, chyběla tedy první sloka a předehra. I kdybychom navíc měli ulomený kus k dispozici, k ničemu by nám nebyl, protože případný pokus o vlepení zpět do desky by zanesl drážky lepidlem, které by pak působilo jako zarážka pro hrot. My jsme pro kompletní restaurování potřebovali především zajistit, aby hrot ve chvíli, kdy vjede do chybějícího místa v desce, měl vodítko, které ho přenese do pokračování drážky v další části desky. Normálně by spadl a urazil se, ale my jsme přišli na to, že ho nahradíme úlomkem jiné gramodesky (tedy ne Osvobozeného divadla, zkrátka podobným kusem jiné gramodesky). Vyříznul jsem tedy zhruba stejně velký kousek, a Mirek Smola jemným pilováním a leštěním dosáhl toho, že v průsvitu zmizely mezery a kousek si sedl do vylomeného místa. Bylo nám nicméně jasné, že se doplněný kousek může ale převést hrot z jedné drážky do úplně jiné, což se také při prvním přehrání ukázalo jako správná domněnka. Vzali jsme tedy ještě další, tentokrát velkou gramofonovou desku (33 1/3) a na tu jsme posadili poškozený shell a doplněný fragment jsme podlepili oboustrannou lepící fólií. Trpělivým pootáčením jsme pak skutečně dosáhli správného napojení drážek. Přejetí mezery v místě, kde deska i po doplnění fragmentu zcela chyběla, se pak ozvalo jako pořádné dupnutí, to jsme však již byli schopni elektronicky korigovat. Šlo ale také o to, dostat do doplněné „vaty“ původní obsah. Naštěstí se jednalo o předehru bez vokálů, ale i tak jsem vypůjčováním jednotlivých tónů z jiné části skladby strávil celkem dva týdny, vznikl však celistvý dojem. A to jsme ještě měli štěstí, že náhradní kus gramodesky jsme získali z nosiče se stejnou šířkou drážek. Při záznamu je totiž rycí hrot veden šroubem, přičemž se používá více či méně jemný závit podle typu obsahu; jiný pro hudbu a jiný třeba pro mluvené slovo. Takže tento příběh jsem na křtu vyprávěl a také přehrával jednotlivé ukázky restaurování Zlaté střední cesty. A skutečně se nám to jako zajímavá historka neustále vrací, nedávno ji Vladimír Just zmiňoval znovu v pořadu o Jaroslavu Ježkovi. Nikdo si vlastně nepamatuje, kdo na křtu byl, pomalu nevzpomenou na pana Horníčka a paní Hermanovou, ale vzpomenou si na to, jak jsme zachraňovali gramofonovou desku se Zlatou střední cestou.

S&V: Naše techničtěji orientované čtenáře bude zajímat, na jakém zařízení probíhalo snímání a úprava nahrávek. Na jakém gramošasi, přenoskách, rekordérech a softwaru jste „standardky“ restaurovali?

JK: V okamžiku, kdy jsme kontaktovali firmu Apple, jsme se dozvěděli, že nabízí speciální programy pro úpravu zvuku. Software Sound Designer nám umožnil zobrazit a především ručně upravit přímo křivku záznamu (pomocí myši, respektive trackballu manuálně odstranit „lupance“ ve zvuku). V době vydání prvního cédéčka Osvobozeného divadla jsme se také setkali s Václavem Syrovým z Hudebního studia HAMU, který pro studio zakoupil decklicker, tedy zařízení pro odstranění praskotu z gramodesek. My jsme si ho vyzkoušeli a byli nadšení. Declicker nám umožnil odstranit drobný praskot, který bych přirovnal k mačkání celofánu a který již nebylo v našich silách odstranit manuálně v počítači, protože se jedná o kontinuální poruchy na pozadí. Z tohoto důvodu jsme pak i první disk vydávali znovu (decklicker jsme měli k dispozici až od druhého cédéčka). Digitalizace samotná probíhala na rekordéru Sony R-DAT (a později na harddiskovém Alesis Masterlink) u Mirka Smoly, z něj jsme data importovali do počítače. Po úpravě jsme nahrávky odevzdávali buď opět na DAT kazetách, nebo později pomocí jedné z prvních CD-R vypalovaček Yamaha SCSI připojené k Macintoshi Quadra na vypalovacích CD discích. Quadra byl sice na svou dobu velmi rychlý počítač, ale ani tak nestačil po SCSI sběrnici přímo zásobovat vypalovací program audio daty a před samotným vypalováním jsme museli vytvářet ještě ISO image (obraz) výsledného disku. Co se týče gramofonu, Josef Lipš přišel se zajímavou informací, že pro moving magnet cartridge Shure (mít shurku znamenalo tehdy velké bohatství) je možné sehnat hroty s rozměrem pro klasické standardní gramodesky (50–60 mikronů, ve srovnání s LP deskami 15–18 mikronů; pozn. Mirka Smoly) a především eliptickým tvarem. Tyto hroty se nám povedlo nakoupit v Německu z posledních zásob Shure, neboť výrobce se přenoskovým vložkám zcela přestal věnovat. Díky shurkám jsme pak vlastně přišli na to, že i na standardních deskách je uloženo daleko více hudebních a zvukových informací, než si do té doby dokázalo mnoho lidí představit. Dodnes se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že na přehrávání standardních desek je nutné použít klasickou těžkou přenosku („liščí packu“), my jsme ale v nahrávkách našli detaily uchované pro budoucí pokolení.

Mirek Smola: Při přepisu jsme používali šasi Thorens 124 s dlouhým ramenem SME 3012, občas jsme pak nicméně shurku nahradili i Ortofonem pro standardní desky, avšak tvarově uvyklým spíše pro desky ze 40.–50. let. A to z toho důvodu, že jsme v poškozených drážkách museli často hledat a snímat i jednotlivé boky a záhyby drážek, abychom se dostali k co nejméně poškozeným místům. Hroty jsme na přepisu Osvobozeného divadla (celkem 7 CD, plus další 4 disky s poválečnými nahrávkami bez Voskovce) oddělali celkem dva. Ony standardní desky jsou k hrotům poměrně nemilosrdné, ostatně nejedná se o čistý šelak, ale o směs šelaku, břidlice, bavlněných sazí (barvivo) a bavlněné vaty (pojivo). Specialitkou pak bylo restaurování desky Potopa, která bohužel neexistuje a nikdy neexistovala v nepoškozeném stavu, poškozena již byla i matrice při výrobě. V době, kdy se ještě nahrávalo na vosky, což byl i tento případ, se paralelně nahrávalo na dva voskové nosiče. Po záznamu se pak nahrávka kontrolovala z jednoho z nosičů, a to pomocí lehkého bambusového hrotu. Pokud zvukaři i muzikanti schválili, že je nahrávka v pořádku, vzal se druhý vosk a z něj se udělala matrice. A zde to bohužel spletli, a pro výrobu matrice zřejmě vzali onen kontrolní první vosk. Tuto desku jsme zachraňovali právě prostřednictvím ortofonky, kterou jsme v rámci headshellu natočili téměř o 30 stupňů, aby došlo ke snímání méně poškozeného boku drážky. Další zkreslení jsme pak odstraňovali ještě digitálně na počítači. Pro tyto případy a pro záchranu již zmíněné poškozené Zlaté střední cesty jsme si pak nechali zkonstruovat předzesilovač s velkým dynamickým rozsahem, aby zvládl rozsah od řádů milivoltů (tedy běžného nominálního výstupu z moving magnet shurky) až po pár desítek milivoltů, které přenoska vyšle v případě průjezdu značně poškozenými částmi desek. Takový předzesilovač nám po tento účel zkonstruoval Pavel Dudek, běžný předzesilovač by vůbec nešel použít, při přebuzení vstupu by se zahltil a ztratili bychom několik vzácných milisekund z celé nahrávky.

JK: Od té doby, co jsme na restaurování standardek začali pracovat, se objevila spousta programů i pro PC, které odstraňují poruchy a lupance na gramodeskách. Je však třeba si uvědomit, že kompletní odstranění poruch na gramodeskách nelze provést tak, že se nahrávka prožene automatizovaným programem. Za kvalitním přepisem je spousta ruční mravenčí práce, která je navíc dosti drahá.

S&V: Věnovali jste gramodeskám před přepisem nějakou zvláštní péči, jako praní, čištění atd.?

MS: V případě Osvobozeného divadla ne, ale prali jsme desky z jiných projektů, protože se nám do ruky dostaly i standardky zatopené při záplavách. Ty jsme zachraňovali v podstatě na poslední chvíli, standardní deska je totiž z organického materiálu, jako je šelak a bavlna, takže zalití vodou a následná plíseň zasáhla přibližně 150 kusů archivu. Dostali jsme dobrou radu od Jiřího Kryla: na čištění nesmíme použít žádnou chemii, kterou bychom gramodesku nejspíše zcela rozpustili, ale pouze destilovanou vodu, kterou on sám nazval „hladovou tekutinou“ – jde vyloženě po špíně. Bohužel i tak zůstávaly na gramodeskách nepříjemné bílé fleky, a byly samozřejmě zvlhlé, což jim nijak nesvědčilo. Podstatnou část desek jsme však zachránili.

S&V: Zmínili jste další projekty kromě Osvobozeného divadla: jaké tedy máte na svém restaurátorském kontě a jak jste se k nim dostali?

JK: Kromě Osvobozeného divadla se jednalo také o diskotéku Karla Čapka, která čítá přibližně 500 titulů, tedy 500 stran na 250 gramodeskách. Tento projekt nám zabral celý rok, po osmi hodinách denně. Když jsme s projektem skončili, měl jsem na nose o dvě dioptrie více.

MS: Těchto 500 titulů pak zabralo plných 50 cédéček. Na počátku projektu přepisu sbírky gramodesek Karla Čapka byla, jak už to bývá, víceméně náhoda. Telefonicky se mi ozval známý s dotazem, jaké zařízení by si měl pořídit na přepis standardních šelakových gramofonových desek.

JK: Mireček Smola tedy začal zkoumat, o jaký projekt se vlastně jedná a dozvěděl se, že v Náprstkově muzeu je uložena kompletní sbírka gramodesek Karla Čapka, který celý život sbíral folklór z celého světa. Sbírku původně zdědili Scheinpflugovi, od nich se pak dostala do Náprstkova muzea. Muzeum mělo zájem zjistit, co na gramodeskách vlastně je. Etikety bylo samozřejmě možné přečíst, ale dokud takové etnické nahrávky neuslyšíte, nezhodnotíte skutečný význam sbírky. Náprstkovo muzeum tedy vypsalo konkurs, o kterém se Mirek Smola dozvěděl právě na základě dotazu od známého, který se do konkursu na přepis desek přihlásil. K projektu jsme se dostali v podstatě týden před uzávěrkou, předložili jsme naše výsledky a zkušenosti právě s Osvobozeným divadlem, takže si Náprstkovo muzeum vybralo k restaurování nahrávek nás. My jsme nicméně kromě Osvobozeného pracovali ještě na velkém projektu restaurování gramodesek České akademie věd a umění (císaře Františka Josefa I., založená v roce 1888 Josefem Hlávkou; pozn. red.), které jsou dnes uloženy v ČSAV. Pro Národní divadlo jsme pak zpracovávali trojdiskový komplet oper a árií nejslavnějších německých pěvců.

MS: Další technické obtíže a zajímavosti se ukázaly právě při přepisu diskotéky Karla Čapka. Jednalo se totiž v mnoha případech o velmi vzácné a také technicky odlišné edice, vydané třeba jen v množství 50 kusů. Objevili jsme mezi nimi i šelakové standardky, avšak s hloubkovým záznamem. Každá deska byla v podstatě jiná. Russkije nagranije mělo jinou šířku drážky. A co teprve rychlosti. Ono se řekne, standardka má 78 otáček, jenže His Master Voice měl běžně 80 rpm (což nebyl takový problém, ale snímali jsme je stroboskopem na 78 a digitálně v PC, či ve studiu HAMU upravovali rychlost).

S&V: Uvažovali jste během přepisu o využití laserových gramofonů?

MS: Ano, již od počátku devadesátých let jsme se snažili o této technologii něco zjistit a ideálně zajistit i samotný přístroj pro přepis, ale nikoho jsme v blízké Evropě nesehnali. Bohužel ale ani laserový gramofon by nám nepomohl v odstranění případných zalisovaných prachových mikročástic.

S&V: Oblíbené téma dneška: narazili jste na nějaké obtíže s autorskými právy?

JK: Při prvním vydání nikoliv, ale při novém vydání celé reedice Osvobozeného divadla již musel Supraphon dbát na mezinárodní práva a podmínky. A narazili jsme u stopy Píseň národů na disku č. 3, která je nádherná. U zahraničních melodií (i s jiným textem) je nutné požádat původního majitele práv o povolení k vydání. A právě Píseň národů, což je skoro sedm minut muziky, a parodují se v ní Češi, Němci, Francouzi, Američané, nedostala souhlas od Francouzů. Příslušný vstup se zpívá na melodii Pod střechami Paříže (Sous les toits de Paris), což je jasně rozpoznatelné, takže bylo jasné, že někdo práva vlastní a Supraphon tehdy povolení nedostal a bohužel se s tím smířil. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby se Supraphon zapřel, a řekl: „Tak to vydání tedy riskneme!“, nebo vysvětlil podrobnosti vlastníkům práv, že se jedná o kus našeho národního bohatství, který buď vyjde teď, anebo nikdy, protože se už nejspíš další reedice dělat nebude, že by to vyšlo. Na druhou stranu jsme u Supraphonu po mírném nátlaku vyjednali anglickou Voskovcovu verzi Werichova proslovu výstavy Tisíciletí židovské kultury v Čechách (Milenium iudaicum bohemicum), přičemž původně měla vyjít jen Werichova česká verze.

S&V: Pánové, děkuji vám oběma za příjemný rozhovor a ukázku manuálního čištění digitalizovaných nahrávek. Je dobře, že se i v dnešní uspěchané a povrchní době najde někdo, komu záleží na kulturním dědictví, a věřím, že téma potěší i naše čtenáře.