Video

Za rozumné peníze dnes lze pořídit televizor s úhlopříčkou asi půldruhého metru (60 palců). Ale protože ceny spotřební elektroniky – oproti životním nákladům – stále klesají, lze očekávat, že zanedlouho se mezi cenově dostupné zařadí i modely o dalších zhruba padesát centimetrů větší, tedy s 80palcovými obrazovkami (více než 200 cm). Právě tuto úhlopříčku mnozí výrobci začali ve svém výrobním programu výrazně prosazovat a zvýšením produkce ji posunují do „spotřební“ kategorie. Tato velikost obrazu se také začíná objevovat jako startovací hranice nové generace televizorů reprodukujících obraz s rozlišením 4K, označovaným také jako Utra HD (nejčastěji 3840 x 2160 bodů). Značky jako Toshiba (recenzi jejich 3D bezbrýlového modelu si přečtěte v tomto čísle), Sharp, Sony či Hitachi už představily modely s procesory, schopnými do tohoto rozlišení přepočítat současné HD, tedy třeba signál z Blu-ray nebo HDTV. 

 

 

Kvalita zobrazení 

Srovnávat kvalitu obrazu vytvářeného projektorem na plátně a televizorem na obrazovce – lhostejno, zda plazmové nebo LCD s libovolným podsvícením – je tak trochu sčítání jablek s hruškami. Každý typ zobrazení má totiž jiný charakter. Obraz na plátně (to se rozhodně také výrazně podílí na kvalitativním výsledku) je samozřejmě mnohem bližší klasickému vjemu, jaký známe z kamenného kina, koneckonců i zde už dnes na plátně vesměs sledujeme projekci digitálních dat pořízených přepisem z filmového materiálu. Televizní obraz většinou vnímáme jako barevně hutnější, ostřejší, ale i více „technický“ -právě proto mnoho milovníků klasického kina dává i doma přednost videoprojekci. Za jistý přechodný stupeň bylo možné považovat projekční televizory, které obraz místo na plátno promítaly zezadu na speciální matnici. Tyto přístroje ale technologický rozvoj plochých obrazovek a pokles jejich cen odsoudil do role slepého ramene vývoje, vyhynulých mamutů (kterým se velikostí podobaly) televizní techniky… Klíčovou roli pro kvalitu obrazu hraje jeho zvětšení. Obraz standardního rozlišení – např. z běžného televizního vysílání – ještě skousneme na padesátipalcové obrazovce (127 cm) a už zde to nebude žádná sláva. Stěží ho však vychutnáme na plátně s úhlopříčkou půldruhého metru (pochopitelně uvažujemeli v běžných pozorovacích vzdálenostech v bytových prostorách), obraz bude postrádat detaily, ostrost i věrnost barev. Pro tuto velikost úhlopříčky je vhodný obraz ve vysokém rozlišení Full HD (1080 vodorovných řádek, každý s 1920 obrazovými body při formátu obrazu 16:9). 

Dalším vývojovým stupněm se zjevně stanou přístroje se zmíněným rozlišením Ultra HD (4K, čili od 2160 řádek s 3840 obrazovými body až po 3112 x 4096), případně později 8K, který například firma Sharp představila na letošním veletrhu CES (S&V 2/12). Ale ani zde není předem daný vítěz. Už dnes, kdy se o možném budoucím formátu pro distribuci filmů s osmkrát vyšším rozlišením, než jaké poskytuje současné Full HD 1920 x 1080, teprve diskutuje, si můžeme vybírat jak z televizorů, tak z projektorů (těch je, pravda, zatím méně) s takovým rozlišením obrazu. Zatím, než se výrobci na nějaké nové normě pro Ultra HD dohodnou, se musíme spokojit se zmíněným přepočtem ze současných HD zdrojů. 

 

Stereoskopie, aneb 3D 

Pokud vás zaujal efekt prostorového obrazu, opět jsou vám otevřeny obě zobrazovací metody. Mírně navrch – alespoň z hlediska výběru různých technologií – však mají ploché obrazovky. V případě projektorů se jedná v naprosté většině řešení o aktivní 3D systém se závěrkovými brýlemi; pasivní technologie využívající dva různě polarizované obrazy by totiž vyžadovala buď dva spřažené přístroje, nebo jeden, ale se dvěma optickými soustavami včetně objektivů. Což je samozřejmě nejen konstrukčně složité a drahé, ale i náročné na adjustaci. V případě televizorů si lze kromě aktivních systémů vybrat i stále oblíbenější pasivní 3D, protože polarizační filtry, oddělující obrazy pro pravé a levé oko, jsou naneseny přímo na obrazovce. A dočkali jsme se už i prvního televizoru s trojrozměrným obrazem bez brýlí. 

S 3D obrazem ve vysokém rozlišení (o ultravysokém ani nemluvě) je na velké obrazovce realita velmi blízko. V případě modelu Toshiba 55ZL2 (laureát ceny EISA 2012-2013) k tomu nepotřebujete ani brýle. Podrobný test tohoto televizoru najdete také ve S&V 1/2013. 

 

 

 

Instalace 

V otázce snadnosti instalace získávají samozřejmě body televizory. I rozměrný přijímač můžete po vybalení postavit na nějakou skříňku nebo stolek a po připojení antény a kabelů od dalších zdrojů signálu se můžete dívat. V případě projektoru je třeba instalaci promyslet i s ohledem na projekční plochu. Kvalitní videoprojektory sice disponují možnostmi optického i elektronického seřízení obrazu, který na projekční plochu dopadá pod nepříznivým úhlem, ale tyto úpravy mají své meze a v krajních případech (zejména u elektronické korekce) mohou negativně ovlivnit kvalitu obrazu. Rozhodně není šikovným řešením projektor skladovaný ve skříni, vybalovaný a nastavovaný před každým promítáním. Většina uživatelů volících toto řešení nakonec videoprojektor používá stále méně, protože opakované seřizování nastavení a propojování je prostě bude otravovat. Rozhodně je výhodnější určit projektoru v místnosti stálé místo, ideálně na pevně instalovaném držáku. Pro většinu místností je optimální instalace projektoru pod strop, která ač na první pohled vypadá složitě, není o nic náročnější, než montáž držáku pro plochou obrazovku na zeď. Jenže tím máme hotovu jen polovinu práce – neméně důležité je i umístění a technické vyřešení projekční plochy a přivedení signálu do videoprojektoru. Pokud místnost neplní jen roli domácího kina a je třeba i obývákem či ložnicí, pak asi nesáhneme po pevně instalovaném plátně, ale spíše po spouštěném, ať už motoricky nebo ručně. Řešením, především právě pro případy, kdy místnost s projektorem plní i jiné funkce, mohou být i speciální nátěry, které plátno často plnohodnotně funkčně nahradí, a díky nimž je pak projekční plocha zcela nenápadná. Plátno, byť srolované u stropu, žádnou ozdobou není. V běžném bytě ovšem může být docela oříškem už samotné vyčlenění místa pro projekční plochu. Televizní obrazovka je menší a tudíž i méně náročná na prostor. 

 

Pohodlí obsluhy 

Pokud nemáte vilu, rodinný dům či jiný prostorově bohatý příbytek, v němž není problémem vyčlenit pro promítání filmů samostatnou místnost, pak může být nepohodlí spojené s přípravou promítání zásadním důvodem hovořícím pro volbu televizoru. A to i tehdy, když budeme mít projektor stabilně nainstalovaný. Domácí projektor totiž vyžaduje zatemnění. A to v podstatě absolutní – i sebeméně pronikající světlo kvalitu obrazu degraduje. V místnosti vyhrazené domácímu kinu to nejspíš nebude problém. Nemálo místností s aparaturou domácího kina v rodinných domech je v suterénu, a kdyby místnost okna měla, není problém je zastínit takříkajíc natvrdo. Pokud má roli „kina“ plnit obývák či ložnice v bytě, je nejčastějším řešením látkový závěs. Bohužel vytvořit tímto způsobem „absolutní“ tmu je dost složité (ne-li nemožné). Před časem jsme v našem pražském bytě řešili podobný problém, byť z prozaičtějšího důvodu – ostré letní slunce pražící od rozbřesku do oken ložnice… Byl jsem překvapen, jak složité je najít skutečně stínící látku, jak malý výběr vzorů v těchto materiálech je, a jak nakonec i při volbě ne právě nejlevnější „hotelové textilie“ si světlo stejně nějaké cestičky najde a zastínění rozhodně není dokonalé. Pro spánek ještě postačí, ale promítat bych ani v takto zatemněné místnosti nechtěl. 

Jistou nepříjemností, která může hrát roli především v situaci početnějších rodin, je i skutečnost, že zatemněním kterékoliv víceúčelové místnosti v bytě kvůli promítání ji de facto vytrhneme z běžného provozu a ostatní členové domácnosti se tomu musejí přizpůsobit. Sledování televizoru samozřejmě podobné nároky neklade… Na druhou stranu, fakt, že pro promítání musíte zatemnit, možná i spustit plátno – nebo se odebrat do specializované místnosti – má svůj klad v tom, že nejspíš se do akce pustíte jen v případě, že se opravdu chcete podívat na vybraný film či jiný pořad a budete mu tedy věnovat i svou pozornost. Koneckonců, potmě vám nic jiného nezbude. Asi bych to přirovnal k přehrání vinylové gramodesky – obojí je tak trochu obřad a návrat k jiné úrovni divácké/posluchačské kultury. 

 

Televizor nebo projektor? Obojí… 

A tím se pomalu dostáváme k přiznání, že titulek je vlastně špatně položenou otázkou. Znám vcelku dost majitelů projektoru, ale žádnému z nich nenahrazuje televizor… Otázka by tedy asi měla znít, zda si k TV pořídit i videoprojektor. Přece jen kvůli tomu, že se chcete podívat na výsledky posledního ligového kola, pustit dětem Večerníček či omrknout, jaké bude zítra počasí, nebudete temnit místnost, spouštět plátno, či běhat po schodech „do kina“… Televizor dnes k moderní domácnosti patří stejně jako pračka či lednička a projektor nemá ambici ho z této pozice vyšachovat. Spíše pamatujte na to, že pokud z jakéhokoliv důvodu o projektoru neuvažujete, pak je ideální vybrat si co možná největší úhlopříčku televizní obrazovky, jakou váš byt bez problémů „vstřebá“. A i když si to zatím většina kupujících nepřizná, pro většinu domácností s obývákem běžné velikosti je ideální televizor s úhlopříčkou 117 až 127 cm (46 až 50 palců). Protože pak bude i filmová produkce kvalitním diváckým zážitkem. Pokud ale chcete mít i doma kousek oné „kinové“ atmosféry a prostory bytu to umožní, pak je videoprojektor dalším ideálním článkem domácí audiovizuální výbavy. Logicky pak postačí menší televizor, třeba oblíbené 32palcové velikosti.